Dobrou zprávou je, že si kvůli letním prázdninám nemusíte brát dvouměsíční dovolenou. Děti si umí hrát i samy a občas je dobré jim to umožnit. Jde o jednu z nejlepších příležitostí pro rozvoj jejich fantazie a kreativity. Stejně tak je skvělé, když tráví čas na táborech, sportovních kempech nebo u babičky. Rozvíjejí tak své sociální kompetence, učí se samostatnosti a navazují nové vztahy. Ani samy, ani s kamarády ale nemohou být pořád. Stejně tak nemohou stále „viset na krku“ prarodičům nebo mámě.
A s tím souvisí druhá zpráva, čistě pragmatická: nějaký čas si na ně zkrátka udělat musíte. Možná vás ale překvapí, že pokud jde o společný čas, kvantita je tou méně důležitou veličinou. Daleko podstatnější je, jak kvalitně a intenzivně váš společný čas prožijete.
Když se podívám na své dětství a vlastní otcovské zkušenosti, považuji kvalitně strávený čas za momenty, kdy je táta pro své dítě skutečným parťákem a spoluhráčem. Nikoli jen přihlížejícím, nebo dokonce pouhou fyzicky přítomnou osobou.
Vezměme si můj oblíbený příklad, který je teď navíc díky světovému šampionátu celkem aktuální: pokud jste vy i vaše děti fanoušky fotbalu, sedíte u televize a s napětím sledujete, jak dopadne penaltový rozstřel, pak trávíte čas opravdu spolu, a to velmi intenzivně. Je to něco, co prožíváte společně – bez ohledu na to, že vám se třeba vždycky líbil Messi, zatímco vaše dcera obdivuje Haalanda.
Pokud ale vy rozčileně komentujete rozhodčího a dítě si vedle vás se sluchátky na uších „mastí“ hru na mobilu, sdílíte pouze prostor. Nikoli čas.
Přitom stačí málo. Zkuste o poločase vypnout zvuk, usednout na koberec vedle syna a být dvacet minut jenom s ním a s jeho hrou. On pak bude spokojeně pokračovat sám a vy si v klidu dokoukáte zápas. Takových „mikro časoprostorů“ najdete v každém dni spoustu a každý z nich je skvělou příležitostí, jak vztah se svými dětmi prohloubit. Protože v tu chvíli jste na světě jen pro ně. A nic vás to nestojí.
Když dítě říká: „Táto, pojď si hrát,“ málokdy tím myslí „vymysli velkolepý program“ nebo „vezmi mě na týden k moři“. Zkusme za tou větou číst hlubší prosbu: „Věnuj mi svůj čas, svou plnou pozornost, své pochopení, uznání a podporu.“ Važme si těchto vět jako vzácného daru. Ve skutečnosti totiž říkají: „Jsi pro mě důležitý a já chci být důležitý pro tebe.“
Univerzální návod, jak s dětmi trávit čas, samozřejmě neexistuje. Každý si musíme najít vlastní cestu. Pár osvědčených tipů pro různé věkové kategorie se ale nabízí.
Základní pravidlo zní: buďte s dětmi v kontaktu často a pravidelně. Třeba jen na pár minut, třeba jen po telefonu, pokud zrovna nemůžete být spolu fyzicky. Hlavně ale vždy „naplno pro ně“. Zároveň respektujte chvíle, kdy potřebují prostor pro samostatnost. Nerušte je na táborech ani u babičky.
U těch nejmenších podporujte fantazii a buďte trpěliví. Stavte kostky podle jejich nápadů (to, že jim věž nakonec spadne, jim říkat nemusíte, uvidí to samy). Vymýšlejte nové recepty na večeři pro panenky, rozvíjejte jejich motoriku při honičkách nebo na prolézačkách, pomozte jim nebát se vody, schovávejte se v bunkru a čtěte jim pohádky před spaním. Nechvátejte. Zapomeňte na dospělácké tempo a nechte se vést tím jejich. Některé věci možná budete dělat znovu a znovu. Buďte trpěliví. Patří to k tomu.
Školáci do školy možná chodí neradi, to ale neznamená, že se nechtějí učit. Chtějí, a to neustále. Hrajte s nimi hry, které jim ukážou něco nového. Můj táta mě například skvěle naučil evropský zeměpis díky tomu, že se mnou „do zblbnutí“ hrál takové netradiční pexeso. Spojovaly se v něm fotbalové kluby s vlajkami a názvy zemí, kde působí. Zase ten fotbal, já vím. Ale táta k tomu navíc přidával příběhy o zápasech a českých úspěších, a já díky tomu dostal chuť dozvědět se o těch místech víc.
Experimentujte. Podobně se dítě může při nákupu v obchodě učit počítat, při kreslení plánku „lesního sídla pro skřítky“ procvičovat geometrii, nebo s vámi soutěžit ve znalosti anglických slovíček. Když ze hry odstraníte tlak na bezchybný výsledek a zaměříte se na samotný proces, dětské sebevědomí raketově poroste.
Větu „Táto, pojď si hrát“ už od nich nejspíš neuslyšíte, pozvánka do jejich světa může být mnohem nenápadnější. Proto začněte tím, že je budete chvíli pozorovat a poslouchat – se zájmem a bez hodnocení.
Když potřebují opravit kolo, udělejte to s nimi, nebo to společně zařiďte. Když chcete připravit večerní grilovačku, požádejte je o pomoc. Ne proto, aby se „neflákali“, ale proto, že nejste robot a taky občas potřebujete parťáka.
Přepněte se z režimu „já tě naučím, jak se to dělá“ do módu „zajímá mě, jak bys to udělal ty“. Vaše světy se teď možná jeví jako dvě odlišné planety, ale zda se od sebe vzdálí, nebo se jejich obyvatelé začnou vzájemně zajímat o život na té druhé, je hlavně na vás. Sportování, výlety, společný poslech muziky, odpoledne u počítačové hry, rozhovory o tom, co vás i je baví, společná práce… To všechno jsou příležitosti, kdy si můžete být rovni. A to je to, co od vás v této době nejvíce potřebují. Uznání a přijetí.
Společný čas není oběť, kterou dětem přinášíme. Je to obousměrná ulice. Děti nás totiž mohou naučit věci, které jsme my dospělí po cestě životem dávno zapomněli. Možná se naučíte znovu kreslit, přestože jste pastelky naposledy drželi ve školce. Možná se naučíte opravit přehazovačku, protože nejbližší servis je moc daleko. Možná se naučíte nejen spustit novou počítačovou hru, ale také ji včas vypnout.
A co je možná nejdůležitější – děti nás učí žít v režimu „teď a tady“, bez mobilu v ruce a bez neustálého kontrolování notifikací. Odnesete si od nich větší klid, trpělivost, když se věci nedaří hned, a schopnost čisté, nefalšované radosti.
Užijte si společné letní chvíle naplno. Je to ta nejlepší investice do vašeho vztahu. A věřte mi, přijde čas, kdy se vám dobré vztahy s vašimi dětmi budou sakra hodit.
A pokud hledáte zaručeně kvalitně prožitý čas a velkou dávku společných vzpomínek, vezměte své dítě na jeden z našich výjezdových kurzů pro táty se syny nebo pro táty s dcerami. Možná se tam spolu potkáme.
Jan Voves, lektor
