Martin Jára: Vidíme věci pozitivně

27. 9. 2009 LOM v médiích, Mužská cesta Lucie Nováková

Rozhovor s ředitelem LOMu Martinem Járou pro web Pozitivní noviny. O mužích a jejich potřebách, otcovství, přátelství a dalších mužských tématech.

Mám velice ráda muže. Abychom si rozuměli: jako lidský typ. Považuji je za zajímavé, přímé, velkorysé, schopné nadhledu a kdykoliv se mi podařilo skutečně se s některými spřátelit, objevila jsem bohaté vnitřní světy plné tužeb, starostlivosti, citovosti, někdy i křehkosti. 

Zaujalo mě proto, když jsem se dozvěděla o existenci Ligy otevřených mužů (LOM). Vzbudilo mou pozornost, že mužům vyvstává potřeba sdružovat se ne kvůli přesvědčení, zájmu, nebo něčemu z vnějšku, ale kvůli vlastní přirozenosti. Vyplynulo mi, že být „otevřený muž“ asi není žádná samozřejmost. Moje znepokojivé dojmy zmírnil PhDr. Martin Jára, ředitel Ligy. Důvody k zamýšlení jistě jsou, ale právě Liga otevřených mužů se jimi zabývá a hledá nové cesty. Muži v LOMu mají odvahu aktivně se postavit za své záležitosti. Jsou to muži, kteří berou svůj život do vlastních rukou.

Můj první dojem z LOMu byl, že muži mají potřebu změny, cítí, že by se jejich život mohl zlepšit a právě v tomto je pro ně nutná podpora jiných mužů. Je to správný dojem?

Je to určitě jeden důvod proč Liga otevřených mužů vznikla. Myslím si, že mnozí muži v určité etapě života pocítí potřebu změny nebo nějaké sebereflexe. To tvrzení máme z praxe, takzvané mužské skupiny pořádáme už déle než existuje sám LOM, víc než deset let. Takže vím a můžu se zaručit za to, že muži o sobě přemýšlejí, i sebekriticky, a ke změně jim často může být k užitku řekněme širší poradní sbor – deset dalších chlapíků, kteří řeší nebo někdy řešili, něco podobného.

Z čeho ta pořeba změny vyvstane, z pocitu, že tak jak muži žijí to nefunguje správně, nebo mají pocit, že něco z vnějšku je špatně?

Žijeme v době, kdy se redefinuje koncept mužství. Muži jsou dnes ve velkém tlaku co by měli nebo neměli, co by oni měli změnit nebo neměli. To je ten vnější vliv, ale kromě toho je zde pohyb zevnitř, mluvím o takzvaných transformačních krizích. Zdá se totiž, že jádro mužů, kteří se na nás obracejí, jsou třicátníci, kteří už něčeho dosáhli a chtějí jít dál.

Jaká byla vaše vize při zakládání LOMu? Co jste očekávali, že se tam bude dít, co jste chtěli nabídnout?

Hlavní důvod proč vznikl LOM je deficit, že není dost mužské podpory, že není žádná platforma, kde by muži mohli probírat své věci, ani veřejný prostor, kde by měli zastání.
U nás je dnes několik neziskových organizací na podporu mužů, zejména ty, které se perou za práva otců po rozvodu. My jsme také konkrétní agendu postupem času našli, ale naše vize byla a nadále je: svým způsobem přišel „čas mužů“ – jejich coming out. Už ven s tím, že něco také potřebujeme, že nás něco trápí, omezuje, štve! Kupříkladu: nechodíme na preventivní prohlídky, dřív umíráme, co s tím, hm? Jsme zkrátka organizace pro muže, kteří o sobě přemýšlí v průběhu svého života, jak pro ty, kteří mají nějaký konkrétní problém, tak i pro ty, kteří se indentifikují s naší myšlenkou.
Nechceme ale „vyrábět“ otevřené muže. Už se nám přihodilo, že někdo prohlásil: „Já jsem ten otevřený muž.“ Takže se nám ta značka nějak vymkla, má nějaký svůj život. Ale na tom nám zas tak nezáleží. Nechceme vytvářet další mužský ideál, spíš podpořit tu otevřenost. Naše představa otevřenosti má dva aspekty. Jednak je to otevřenost v tom, co všechno na sebe řeknu, a jednak v tom – a to mi příjde zajímavější a podstatnější – čemu všemu já jsem otevřený, čemu se vyhýbám, s čím se konfrontuji.

Mottem na Vašich webových stránkách je citát: Nezapomeňte – mužství je udělováno mužstvím. Mohl byste mi ho vysvětlit?

Rodičem, který „malé muže“ ovlivňuje, je většinou matka. I na tomto pracujeme, aby to tak nebylo, aby táta také měl vliv. Hodně mužů totiž konstruuje svůj život podle toho, jak je „naprogramovala“ matka. Jde to třeba až tak daleko, že odvozují svoji mužnost od toho, jak je vidí jejich manželky, partnerky, jiné ženy. Když nějaká žena řekne: „Nejsi dost chlap“ nebo „Nejsi dobrý milenec“, je to pro muže velká rána. A to je past, závislost na ženách. Muži jsou mnohem víc závislejší na ženách, než si vůbec připouštějí.
Prosazujeme princip, že to mají být muži, kteří zasvěcují muže do mužství. Tak je také myšlen ten citát. Takže tedy: ne ženy z tebe udělají muže, ale muži. Na začátku to může být táta a nebo jiný významný muž v blízkosti chlapce. Zrovna tato kontinuita nám mužům dost chybí, předávání znalostí a ještě více zkušeností. A pak, ve zralém věku, je důležité budovat mužská přátelství.

Jaká je představa mužů o přátelství?

Saint Exupery řekl, že přítel je ten, který nesoudí. Pro mne je alfou a omegou mužského přátelství schopnost toho druhého podpořit, aniž bych mu dával rady – pokud je nechce, nebo ho soudil, aniž bych s ním nějak soutěžil. Mužská podpora může mít různé podoby, někdy úplně jenoduchou: podobu finanční půjčky nebo pomoci při stěhování. Ale také třeba názoru, co si myslí o tom, jestli mám zůstat se svojí ženou nebo od ní mám odejít.

Probírají spolu muži taková osobní témata?

Musejí mít velkou vzájemnou důvěru. Protože otevřít osobní téma před jiným mužem je většinou ohrožující. Samozřejmě jsou mezi námi muži, kteří jsou ochotni na sebe říct všechno někomu neznámému, ale spíš převažuje určitá ostražitost, obava, co se stane když. Byli jsme vedeni k tomu, že jako muži bychom prostě měli obstát vždycky, všechno zvládnout, nejlépe být omnipotentní.

Jak tedy muži prožívají sami sebe?

Muži jsou podle mě vnitřně víc nejistí než si přiznávají a také řeší více dilemat. Naše organizace je pokus o to, říkat, co potřebujeme, dřív, než nastane problém. Například: hodně se medializuje téma dětí po rozvodu. Matky jsou preferovány, děti se nesvěřují otcům a takoví muži pak křičí. Ale není to pozdě? Nedá se tomu předejít? Podle mě ano, už jen tím, že mluvím o tom, co mě jako otce zajímá. Role otce je jedna z hlavních mužských identit. To je mimo jiné součástí našeho programu Táto jak na to.

Jaké to pro muže je mluvit s jinými muži o otcovství?

Není to jednoduché. Samozřejmě, že ne. Muži v tom jsou zcela logicky opatrní. LOM nenabízí, a je to těžké někdy vysvětlit, žádnou terapii, my nechceme někoho léčit, nám záleží opravdu na tom, rehabilitovat mužskou solidaritu. Ale ne v tom smyslu, že si řekneme jací jsme všichni chlapi, jak to skvěle zvládáme, ale řekněme tím, že podporujeme přátelskou komunikaci. Pochopitelně, muži a otcové spolu konkurují a budou konkurovat, ale je tam i ta druhá strana, solidarita, vzájemná podpora. Mluvíme ale jen o jednom segmentu naší činnosti. Děláme ale ještě spoustu jiných věcí.

Které jsou ty další segmenty?

Toho času máme tři programy. Jeden program se jmenuje Muži mužům. V jeho rámci probíhá individuální poradenství, osobní nebo na internetu; mužské skupiny, takzvané kurzy pro otevřené muže a pak různé jednorázové workshopy. Kupříkladu teď na podzim budeme mít workshop na téma odpovědnost. A nakonec i outdoorové akce jako Muži do skal.
Dále máme program Táto jak na to. Zde řešíme to, čemu se dnes říká aktivní otcovství, ve smyslu kompetentní péče o děti od nejútlejšího věku. Podporujeme také účast mužů u porodu, máme dokonce speciální seminář předporodní přípravy jen pro muže. Bez žen probíhá proto, že před ženou si muži prostě některé věci neřeknou. Ale není jistě jen o porodu, je i o výchově dětí.
Další náš program je Muži do škol. Chceme zvětšit absolutní i relativní počet mužů ve školách a zejména v základním vzdělávání. Muži na vysokých školách jsou, ale nám jde o to, aby muži byli i na prvních stupních základních škol a dokonce i v mateřských školách. Jeden z mnoha důvodů je, že děti v tomto věku potřebují mít mužský vzor.

Zmínil jste, že připravujete workshop na téma odpovědnost. Objevuje se také ve Čtyřech přesvědčeních Ligy, takzvaných čtyřech O, což jsou originalita, odpovědnost, otevřenost a odvaha. Ráda bych se u ní zastavila: v čem podle Vás spočívá nést si odpovědnost za to, že je člověk muž?

Každý z nás se rodí na tento svět s nějakými dispozicemi, jsou to nějaké danosti. Já jsem se narodil jako muž, vy jako žena, a nějak s tím vlastně celý život pracujeme. Také je samozřejmě skupina lidí, kteří si nejsou úplně jisti, jestli patří tam nebo tam a taková skupina má určitě své místo na slunci. Nicméně, jestliže operuji s tím, že jsem muž, mám také nějakou odpovědnost. Chtě nechtě si vytvářím svůj vlastní osobní koncept toho, co muž je a co muž není. Můžu samozřejmě říct: To neřeším, to je jasné. Ale je to jasné jen do té doby, než se nad tím začnu zamýšlet. Muži, tak jako ženy, přejímají některé představy sami o sobě zejména z rodiny, ze svého nejbližšího okolí. Mohou je přijmout bezvýhradně, ale mohou se nad nimi zamýšlet, znovu a znovu je měnit, posouvat, obohacovat.
Často se na příklad operuje s větou „Chlapi nepláčou“. Chlap přece může plakat, ale mě už nestojí za to o tom mluvit, i když existuje dost mužů, kteří s tím pořád mají problém. LOM tady ale není proto, aby říkal: Muži plačte! To je dnes už banální. Je ale spousta věcí, které si muž může uspořádat podle svého. Například svoji odpovědnost za rodinu, komunitu, společenské dění.

Je mi sympatické, že se snažíte přijít na svůj vlastní osobní koncept muže. Znamená to tedy, že když muž nechce dělat něco, co společnost považuje za správné, ale ten konkrétní muž s tím nesouzní, není to jeho vlastní přirozenost, má ve vás oporu, aby to nedělal?

Přesně tak. Má naši podporu, že se může chovat jinak. Například: muž chce učit na prvním stupni základní školy. Vím, že se mnohdy potýká s tím jestli je to dost mužné, jestli s ním náhodou není něco v nepořádku, řeší, že je za to málo peněz a muž má přece hodně vydělávat, zažívá různé podobné sociální tlaky. Myslím, že to skutečně vydrží opravdu silná osobnost. Takže: za prvé je užitečná podpora rodiny a nejbližšího okolí a za druhé je nutná sebepodpora, věnovat se sám sobě, vybudovat si takovou pevnost, aby jedinec tyto tlaky ustál a realizoval, co chce.

Zmínil jste podporu rodiny a několikrát se nám objevilo, že jde o mužský coming out. Co by mohly udělat ženy aby se coming out mužům nějak zjednodušil?

A jsme zpátky u interpretace našeho sloganu. Prosím vás, nedělejte nic. Dokud žena pomáhá muži, tak ho oslabuje. K tomu musí ten muž dospět sám. Je takový mýtus, takový velmi symbolický obraz a sice že kluk ukradne své matce zpod polštáře klíč a tím otevře klec, kde je zavřený „divý muž“. Musí to udělat sám, musí porušit zákaz. Pochopitelně, když říkám nedělejte nic, je to nadsázka. Jedna z věcí, kterou podporujeme v LOMu je dialog mezi muži a ženami v těchto věcech, a nejen dialog mezi konkrétními osobami, ale i mezi organizacemi. Pokud jde o partnerství, muži potřebují od žen podporu, uznání i jistou míru svobody. Třeba v tom, jak se stará o dítě.

Co by muž mohl udělat pro to, aby si bezpodmínečné důvěry získal víc?

Že udělá nějaký závazek a splní jej. Například: „Ve dvě odpoledne tady budu a postarám se o děti,“ a také to udělá. To je konkrétní čin, je to vidět, nejsou to řeči typu: „Já budu hodnější táta.“

Jaké máte zpětné vazby od účastníků vašich seminářů a workshopů?

Pro ilustraci mě teď napadl jeden drobný příklad, není to nějaká velká věc. Vzpomínám si na jednoho muže, který navštěvoval naše skupiny a potom jednou zmínil, že mu jeho synové řekli „Tati, ty si s námi nějak víc hraješ“. A to mi připadá jako docela dobrý výsledek.

 

Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 25. 08. 2009

Další články